Vždycky se mi líbili odlišné skladby,  tedy takové, které nezní jako tisíc stejných písních. Je s podivem, kolik si toho skladby musí vytrpět, než se vystihne podstata. O tom by mohli psát i slavní, proto také vychází x raritních desek, kde jsou skladby, které jsou často v jiných aranžích, tempech apod. 

Někdy se podaří na nosném nápadu postavit celou skladbu a jakoby to z toho motivu vyplyne. Může to i být atypický zvuk kláves, někdy zajímavá kytarová vyhrávka, která vévodí celé skladbě.  Velmi často používáme jen obyčejné zapínání / vypínání stop. Jak by řekl klasik „i ticho hraje“ . Zkrátka ať už je to krásná práce s tichem nebo se střídáním odlišných motivů, tak vás to v závěru přivede k x variantám aranží. Dnešní DAW systémy právě tohle umožňují.  Když se skladba vyloupne a je to jasný, tak máme vyhráno. Horší, když zabředneme právě do kombinatoriky, kdy se nedaří jasně určit „jó, tohle je to pravé“. Pak narůstá objem verzí, rostou data, přestáváte se orientovat, padá komp... Přece vždycky  může přijít v budoucnu jiný zvuk z nových kláves, geniální krabička u kytary, nová sada bicích. Ale má smysl vždycky čekat na něco nového? Pak už je to o tom známém „tisíce zajíců = myslivcova smrt“ . Ano, problém dnešní doby: z x variant vybrat si tu jednu, nejlepší.